VZDĚLÁVACÍ PROGRAM SOCRATES-COMENIUS

Vila Tugendhat, Brno



Obsah:

Úvod:

Architektonická tvorba dvacátých let minulého století byla charakterizována otevíráním nových cest tvůrčího myšlení, které reflektovalo avantgardní trendy hledající obraz života po první světové válce. Návrhy prosklených mrakodrapů administrativních budov německého architekta Ludwiga Miese van der Rohe již v letech 1919-1922 rozbily tradiční formu uzavřené hmoty průhlednými stěnami a volným půdorysem, což umožňovaly nové a progresivní technologie výroby skla, oceli a železobetonu.

Brněnské dílo Miese van der Rohe začalo vznikat velmi rychlým tempem v červnu roku 1929. Koncem října téhož roku byl hotov skelet stavby, v létě 1930 byly dokončeny vnitřní práce a dům byl již koncem roku obýván.

Vila Tugendhat stojí na pozemku, který daroval Gretě Tugendhatové její otec jako svatební dar. Manželé Tugendhatovi pocházeli z rodin významných textilních podnikatelů a dům využívali do roku 1938, kdy rodina před nacisty emigrovala do Švýcarska a později do Venezuely. Vila byla zabavena gestapem a s koncem války došlo k jejímu poškození. Po roce 1945 byla krátce využívána jako škola rytmiky a poté zde působilo rehabilitační středisko Fakultní dětské nemocnice. V roce 1969 vila přešla do majetku města. V letech 1982-1985 prošla částečnou rekonstrukcí, během níž byly odstraněny všechny pozdější rušivé stavební úpravy a stavba byla zachována pro budoucí využití jako památkově chráněný objekt. Vila nadále sloužila k reprezentačním potřebám města. V roce 1992 se zde konala jednání o rozděleni československého státu.

Objekt vily ve svahu rezidenční čtvrti v Černých Polích je orientován jižním směrem s výhledem na střed města, Špilberk a Petrov. Dům je třípodlažní, zčásti zapuštěný do svažitého terénu. Stavbu tvoří rozsáhlý ocelový skelet nesoucí keramické stropy. Síť ocelových nosných sloupů prochází celou výškou domu a v obytné části tvoří i významný stylotvorný a estetický prvek.

Uliční průčelí je koncipováno jako přízemní objekt hlavního vstupu a garáže, propojený plochou střechou se vstupem na terasu. Strohá přísnost průčelí je odlehčena volně stojícím nosným sloupem a především oblou stěnou původně z litého mléčného skla. Vstupní podlaží obsahuje ložnice, pokoje, příslušenství a především travertinové obloukové schodiště, vedoucí do obytné části ve spodním podlaží, které je ústřední částí domu. S výjimkou kuchyně a přípravny jídel zabírá hlavní podlaží rozlohu 360 m2. Celý obytný prostor je na jižní a východní straně opticky otevřen po celé výšce stěn prosklením do venkovní a zimní zahrady. Toto podlaží tvoří jediný prostor, volně členěný do vzájemně se prostupujících částí. Volně plynoucí prostor vytváří dojem splývání vnitřního a vnějšího též použitým materiálem a světelnými dispozicemi; není rušen ani nosnými ocelovými sloupy, které díky pochromování odrážejí světlo a vypadají subtilnější, než skutečně jsou. Části prosklené stěny lze zasunovat do suterénu a přímo propojit obývací prostor se zahradou. Výraznou dominantou obývacího prostoru je pak onyxová stěna, sahající od podlahy ke stropu a vytvářející úchvatné světelné efekty. Součástí interiéru je i stěna s kresbou tropického dřeva makasaru, jídelní prostor je vymezen půlkruhovou stěnou z ebenového dřeva. Z jídelny lze vyjit na západní terasu a po širokém schodišti do zahrady, která tvoří integrální součást domu a je vlastně jeho volným pokračováním.

Obytná hala byla vybavena nábytkem s přesně stanovenou polohou, navrženým rovněž Ludwigem Miesem. Nábytek, zejména pak křesla a židle, byl natolik moderní, kvalitní a účelový, že se vyrábí doposud. Známé jsou zejména židle a křesla s trubkovou pochromovanou kostrou ..Brno". .Barcelona" a ..Tueendhat" Celé vybavení plnilo přesně vymezenou funkci nejen praktickou, ale i uměleckou. Architekt nevynechal jediný detail a podílel se dokonce na návrzích klik, dveří, závěsů, osvětlovacích těles a dalšího technického vybavení.

Zcela ojedinělé a dobu vzniku přesahující bylo i technické vybavení domu. Dům byl vybaven moderním systémem ústředního vytápění, které bylo doplněné i klimatizačním zařízením s olejovým a pilinovým filtrem a s regulací vlhkosti proudícího vzduchu. V suterénu domu jsou strojovny s elektromotory pro spouštění oken v obývací hale. Dům byl mj. vybaven i elektrickým zabezpečovacím systémem. Většina těchto zařízeni byla naprosto unikátní a svým použitím v rodinném domě předstihla dobu o několik desetiletí. To však nebylo nijak levné. Náklady na výstavbu a technické vybavení vily Tugendhat byly takové, že by postačily k výstavbě více než třiceti běžných rodinných domů.

Ludwig Mies van der Rohe zemřel v roce 1969 v Chicagu. Během svého tvůrčího života vytvořil osobitý a nezaměnitelný styl, jímž výrazně zasáhl do moderní architektonické tvorby po celém světě. Vila Tugendhat v Brně-Černých Polích vzbudila velký ohlas a zájem už v době svého vzniku. Její proslulost se časem jenom stupňovala. Brněnská vila Tugendhat, nejvýznamnější realizovaná evropská stavba svého tvůrce, se stala jedním z mezníků v historii světové architektury 20. století. Její význam byl v roce 2001 oceněn zařazením mezi památky Světového kulturního dědictví UNESCO.

Od 14. prosince 2001 je Česká republika čtvrtou zemí na světě (po Brazílii, Nizozemsku a Belgii), která má v seznamu památek světového kulturního dědictví UNESCO zapsánu stavbu moderní architektury. Její vila Tugendhat v Brně-Černopolní ulici číslo 45. Navrhl ji koncem 20. let minulého století vynikající architekt Mies van der Rohe, původem Němec. Speciální architektonické vzdělání neměl, mimořádný talent, ctižádost a úsilí však tento handicap překonaly. Jeho otec byl zedník a majitel malé keramické dílny. Ludwig Mies absolvoval stavitelskou školu a Průmyslovou školu v Cáchách (1902). Pracoval v otcově dílně, praktikoval na stavbách, byl kresličem štukových ornamentů v nábytkářském obchodě. V roce 1905 přesídlil do Berlína, kde byl postupně návrhářem nábytku v dílně proslulého nábytkáře Bruno Paula, architektem u tehdy nejvýznamnějšího německého architekta Petera Behrense, kde si osvojil harmonii tvarové jednoduchosti, universálnosti a přísnosti prostředků s jejich čistotou, dokonalostí proporcí, elegancí detailu a ušlechtilými materiály. Od roku 1921 byl majitelem vlastní architektonické kanceláře. Projektoval kancelářské budovy, venkovské vily, k nejvýznamnějším patří návrh výškové budovy s neobvykle rozsáhlým použitím železobetonu a skla (princip "kostra a kůže"). V roce 1926 byl Mies ředitelem výstavy Werkbundu "Die Wohnung" ve Stuttgartu, kde se také autorsky i organizačně podílel na výstavbě obytného bloku Weissenhof. V letech 1926 - 33 byl místopředsedou německého Werkbundu. Místo ředitele Bauhausu v Dessau roku 1928 odmítl, zastával je až v letech 1930 - 33, do přesídlení Bauhausu do Berlína. Roku 1929 navrhl německý pavilon pro mezinárodní výstavu v Barceloně (dnes je tam jeho replika), souběžně pracoval na projektu proslulé brněnské vily (1928-30). Obě díla poněkud odsunula do pozadí další Miesovy práce z té doby (dům Hermanna Langeho v Krefeldu, dům Esters v Krefeldu, dům Herberta Greicha v Berlíně). Práce již nesou typický autorův rukopis, nesený úsilím o vytvoření plynulého obytného prostoru.

Politická situace v Německu přiměla Miese roku 1938 k emigraci do Spojených států amerických, kde byl uvítán jako představitel "mezinárodního stylu" v architektuře. V Chicagu si otevřel vlastní projekční kancelář. Ještě téhož roku se stal ředitelem oddělení architektury na Illinois Institute of Technology (XI.T), dříve Armour Institute. Pro výstavbu jeho areálu navrhoval od roku 1940 generální projekt a řadu staveb s charakteristickým použitím nosného skeletu a velkých skleněných ploch. Podobně řešil i známý víkendový dům Edith Farnsworthové (Piano, Illinois, 1945 - 50), fakultu Crown Hall (1950-56) pro I.I.T., výškové obytné budovy v Lake Short Drive v Chicagu, mrakodrap Seagram Building v New Yorku (1954 - 58), Museum of Fine Arts v Houstonu (1954), administrativní budovu Bacardi v Mexico City (1957 - 61). Poslední Miesovou významnou evropskou stavbou je nová Národní galerie v Berlíně (1962 - 1968). Miesova tvorba byla oceněna nejvyšším anglickým vyznamenáním - Zlatou medaili Royal Institute of British Architects, Medailí svobody amerického prezidenta a několika čestnými doktoráty.

Brněnskou vilu zadali Miesovi manželé Fritz a Greta Tugendhatovi (pocházeli z rodin předních moravských a brněnských židovských textilních průmyslníků). Greta, rozená LowBeerová, dostala pozemek jako věno od svého otce. Manželé si na něm přáli postavit "dům jasných a jednoduchých tvarů." S Miesovými realizovanými projekty se seznámili v Berlíně. Jejich požadavek Mies splnil za použití luxusních materiálů a moderní techniky, dokonale zde uskutečnil svou ideu kontinuálního prostoru. Obrovské skleněné plochy opticky navozují představu přechodu do okolní zahrady a nabízejí nádherné pohledy. Vila se štíhlými nosnými ocelovými sloupy, klimatizací, okny od stropu s možností mechanického zapouštění do podlahy je naprosto dokonalým technickým i estetickým výtvorem. Mies pro ni navrhl i nábytek a interiérové prvky (série křesel z ohýbaných ocelových trubek, onyxová stěna). Svou roli sehrálo i partnerství, jaké se podařilo vytvořit mezi architektem a stavebníkem. V prosinci 1930 se rodina mohla do vily s nenápadným vchodem, ale s nádherným pohledem na brněnské údolí, nastěhovat. Užívat ji mohla jen do roku 1938, kdy před nastupujícím nacismem uprchlá nejprve do Švýcarska a potom do Caracasu ve Venezuele. Tam se Tugendhatovým narodila dcera Daniela, starší syn Ernst ještě vyrůstal do svých devíti let v brněnském domě. Nacisté vilu zabavili, krátce ji obsadila po válce ruská armáda, komunistický režim ji "přebudoval" na školské, později zdravotnické zařízení, původní mobiliář se ztratil. Jedinečná památka podléhala postupné devastaci. Pokusy o její obnovu se objevily v roce 1968, upadly opět do zapomenutí, na začátku 80. let se vila dočkala problematické rekonstrukce. Dnes je v péči Muzea města Brna. Roku 1992 v ní premiéři Klaus a Mečiar podepsali dohodu o rozdělení republiky. Daniela Hammer-Tugendhatová, která dnes žije ve Vídni, se v roce 2000 zúčastnila Mezinárodního sympozia, uspořádaného v Domě umění města Brna Nadací vila Tugendhat, která se snaží o rehabilitaci vily v plném rozsahu. Jejím členem je i vnuk slavného architekta, který je nositelem autorských práv. Zastupitelstvo města Brna udělilo profesoru Ernstu Tugendhatovi (působil jako univerzitní pedagog v Německu) v prosinci 2001 čestné občanství města Brna.

Projektová dokumentace:



Téma zpracovali:

Michael Benza - Martin Kastyl - R3 (šk. rok 2001/2002)